Rozchod

  Řekl, že přijde večer, potřebuje si s ní promluvit. Čekala a bylo jí špatně. Věděla, co jí chce říct, a pořád se tím v myšlenkách obírala. Nikdy moc nepila, ale teď ji nic jiného nenapadlo. Vzala nenačatou láhev becherovky a začala pít - pila ji jako limonádu. Seděla ve spíži  na zemi se zkříženýma nohama a pila. Bylo jedenáct hodin a on nikde, jako v poslední době stále. Už ji nebavilo čekat. Bezmyšlenkovitě vstala a šla, láhev v ruce; nepřemýšlela, jen se soustředila na to, co mu řekne (vlastně ani to nevěděla).

  Ve tmě došla až pod kopec. Na něm stojí dům jeho rodičů a on tam ještě bydlí s nimi. Nikoho cestou nepotkala, přece jen to je vesnička, kde se život rozproudí až o víkendu, kdy se mladí sejdou, aby si udělali oheň. Najednou se rozkdákaly slepice dole pod kopcem. Nahoře v domě se otevřely dveře a uslyšela ženský hlas, jak někomu rozkazuje, aby se šel podívat, jestli něco nedáví slepice. Jak to slyšela, vyběhla pár metrů pod nejbližší strom, instinktivně se přitiskla k vlhké trávě a zůstala nehybně ležet.Mužská postava a štěkající pes utíkali okolo ní po cestě dolů a žena na ně křičela, co se stalo, a když nedostala odpověď, zašla do domu. Dívka vleže pečlivě opřela láhev o kmen stromu a využívaje chvilky, kdy muž byl ještě dole u slepic, bleskově se odlepila od země, vyběhla do kopce a vklouzla do domu. Srdce jí divoce tlouklo a hlava se jí motala, ale přesto brala schody do chlapcova pokoje po dvou.

  Naštěstí si jí nikdo nevšiml. Nevěděla totiž, jak by to, co právě udělala, někomu vysvětlovala. Nedovedla to vysvětlit ani sama sobě. Snad doufala, že chlapec brzy do pokoje přijde... Zastavila se a najednou se jí zase udělalo spatně, teď to nebyly jen nervy, ale přidal se i alkohol. Vyšla na balkón u pokoje, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Už se neudržela na nohou.  Lehla si na chladivou  dlažbu a   pomalu se plazila k zábradlí, aby viděla, co se venku děje. Teď teprve cítila, že to s pitím přehnala - nemohla ani zvednout hlavu. Muž i pes se zatím vrátili do domu, všude bylo ticho.

  Najednou uslyšela, že se znovu otvírají dveře a viděla svého chlapce, jak vychází do noci. Chtěla na něj zavolat, ale ztratila hlas, navíc štěkal pes, stejně by ji neslyšel. Bezmocně zůstala ležet a sledovala, jak chlapec mizí ve tmě.

   Chtělo se jí čůrat, ale cítila takovou únavu, že neměla sílu se svléknout. Povolila sevření patřičných svalů a zalil ji teplý proud. Uvolnění se mísilo s odporem, pak vyčerpaně usnula.

   Probudilo ji světlo a naštvaný hlas:"Co tady děláš? Jak ses sem  dostala?"Byla ještě trochu opilá, už byla schopná přemýšlet, ale nechtělo se jí nic vysvětlovat. Řekla jen:"Chtěla jsem ti pomoct." (Nevěděla, že zatímco spala, přišel chlapec do jejího bytu a našel ho celý rozsvícený, televize byla zapnutá, dveře dokořán. Ona nikde. Srdce se mu sevřelo: kde je? kam šla? neudělala si něco? Už ji nemiloval, ale ještě k ní byl připoután a cítil za ni zodpovědnost. Zazmatkoval a utíkal ji hledat. Hledat ji na všech místech, kam spolu chodili. Nejdříve měl strach a bylo mu dívky líto, pak dostal vztek na ni i na sebe, pak cítil bezmoc a pak už nic. Apatie. Když už nevěděl, kde ji hledat, šel domů.) Beze slova se přestrojil do pyžama a unaveně si lehl do jediné postele. Oblečená si lehla k němu. Leželi vedle sebe a jeden ani druhý nemohl usnout. Dívka se najednou rozbrečela a mezi vzlyky se sebe vyrážela:"Chtěla jsem ti pomoct..." Pak oba usnuli.

   Brzo ráno se probudili a bylo jasné, že to byla jejich poslední společná noc. Chlapec vyprovodil dívku před dům a tam jí řekl:"Můžeme zůstat kamarády..." Najednou v ní vzkypěl zadržovaný vztek, takhle to přece nemůže skončit... Začala na něj křičet:"Ty už's to věděl dávno, ty už's to měl dávno promyšlený! Ty srabe! Ty ses mi to jen bál říct!" Pak se otočila a hrdě scházela dolů po cestě, bez rozloučení, bez ohlédnutí. Uvnitř v ní ale všechno křičelo: To přece nemůže být pravda!!!

Třeba to tak není, třeba to nemyslí vážně!!! Chtělo se jí vrátit a obejmout chlapce  okolo krku a slyšet, že ji má rád. Ale místo toho se jen zastavila a zvedla nedopitou láhev. Zbylo v ní žalostně málo.